10 Únor 2017

Najdi tam rozdíl/y aneb jak se liší britské školství očima studentky

Nacházím se v období mezivětří, stavu klidu. První semestr na nové univerzitě jsem úspěšně dokončila, dokonce s výsledky o mnoho lepšími, než jsem vůbec očekávala. Mojí největší ambicí bylo prolézt prvním ročníkem bez ohledu na známky, ale já nakonec dostala ty známky nejlepší: A, B+, A a na poslední výsledek z eseje stále čekám.

Říkala jsem si, že by bylo super přiblížit, jak tady univerzita ve Worcesteru vlastně funguje. Jako první, co zaujalo moji pozornost po příjezdu do UK, bylo rozložení stolů v jednotlivých učebnách. Z ČR jsem zvyklá na obdélníkové stoly uspořádané ve vodorovných liniích nebo řadách za sebou. Naproti tomu zde jsou všude k nalezení pouze stoly kulaté po 6 židlích s malou katedrou v popředí, kde učitel vždy promítá prezentace a videa skrze dataprojektor na hlavní zeď. Ovšem díky rozložení židlí kolem artušovských stolů, někteří sedí zády k učiteli, a proto jsou po celé učebně ještě rozloženy zpravidla další 4 velkoplošné obrazovky v různých rozích přesně tak, aby každý student viděl z každého úhlu na promítané materiály. Výuka je zde velice interaktivní a během každé přednášky je kladen důraz na zapojení studentů do probíraného tématu skrze různé skupinové úkoly nebo case studies (případové studie z praxe), abychom teorii snáze aplikovali na skutečné dění ve světě a zároveň tím snadněji pochopili látku.

C86CD577-3F09-4346-AAFB-A13F0F8B4C93

52F400D3-4D3D-4757-BD0E-612D111EEF6E

7FFCD60B-AFE4-4FFE-BCAB-8D81B1E1371B

Důraz je zde také kladen na konverzaci, proto ty kulaté stoly. Pokaždé, když se o něčem učíme, jsme „nuceni“ mluvit a uvažovat o tom ve skupině. Protože víc hlav více ví. A i když navrhnu nějaký příklad na zadané téma, druhý mi např. přidá svůj úhel pohledu, díky kterému všichni zjistíme, že zdánlivě dobrý příklad ze začátku se ukázal jako chybný z důvodu toho a toho … protože každý přidá svůj názor a jako skupina jsme na konci debaty o mnoho názorově bohatší s rozšířeným pohledem na svět – tedy jsme kritičtí a objektivnější. Toto je jedna z mnoha věcí, které se zde v UK učím: být kritická a objektivní. V praxi to neznamená, abych negativně zkritizovala svého partnera v debatě, ale abychom společně hledali kloudné řešení skrze nahlížení na danou problematiku z mnoha úhlů pohledu – tzv. critical thinking, které je klíčové pro UK zaměstnavatele při výběru svých budoucích zaměstnanců.

Objektivita je druhá věc, o které jsem se zmínila. Na českém gymnáziu jsem se snažila být politicky aktivní, zapojovala jsem se do debat na aktuální politická témata, globální problémy atd. Ve všech případech jsem byla „nucena“ stavět se do role „PRO“ a „PROTI“ a následně nacházet co nejvhodnější argumentaci, díky které bych obhájila svoji pozici. Vlastně na začátku každé debaty jsem byla dotazována: „Myslíš si, že je to dobré nebo špatné?“. Tento způsob dotazování mě vždy směřoval ke stanovisku „dobré“ nebo „špatné“, tedy přiklonění se na jednu nebo druhou stranu. Ve snaze být přijata mezi své debatní partnery jsem pak bez ohledu jakýchkoliv hlubších vědomostí a porozumění dané problematice, řekla „to“ či „ono“ a pak vařila z vody pádné argumenty k obhajobě vlastního stanoviska. Sečteno podtrženo: jako první se za něco postav a pak o tom teprve začni přemýšlet. Protože jestli jsem neměla vyhraněný názor hned na začátku, nebyla jsem přijata, byla jsem jen za tu, která „okecává“ ale za nic se nepostaví.

Na druhou stranu tady v UK jsem vedena dělat věci právě naopak. Už ve škole probíráme rovnocenným dílem plusy a mínusy a nikdy na konci debaty nevzejde žádný závěr typu: „Na základě těchto argumentů je správné řešení A“. To nikdy v UK neuslyšíte. Dlouho jsem měla problémy tento přístup uvažování pochopit. Uvedu jiný příklad: na závěr semestru jsem měla napsat esej z Financial and Economic Perspectives, ovšem jsem si nebyla jistá, zda na uvedené otázky odpovídám správně, zda neodbočuji od tématu. Zeptala jsem se tedy mého učitele, kde mám najít jistotu, že odpovídám správným způsobem, abych za to nebyla sankcionována (po vzoru zkušeností z českého školství). Odpovědí mého učitele jsem utrpěla těžký šok. Bylo mi řečeno, že nezáleží na způsobu, jakým odpovídám, ale pádné argumentaci mého vidění zadaného úkolu. Tzn., že mohou dva studenti nahlížet na stejný úkol dvěma odlišnými pohledy, popsat je dvěma odlišnými způsoby a oba mohou dostat A (tedy nejlepší ohodnocení). Cílem je totiž (dle slov mého učitele) být kritický, najít plusy ale především i mínusy svého vlastního stanoviska a tudíž být kritický, nahlížet na věci z co nejvíce úhlů. A hlavně neexistuje žádné správné řešení, protože i to rádoby „správné“ řešení má vždy svoje mouchy. Být objektivní. A objektivní rozhodně neznamená nerozhodnost nebo neustálé „blábolení“ o rozličných tématech. Je to důležitá vlastnost pro život, jak získat nadhled a vlastně i přehled.

A já byla až do nynější doby navyklá, že existují určité škatulky, které musím splnit, abych byla úspěšná. K získání 1 jsem ve škole potřebovala obdržet tolik a tolik bodů, odpovídat na všechny podotázky chronologicky pěkně popořadě, tady u této otázky se rozepsat, u ústní zkoušky hlavně mluvit a mluvit, abych nepustila učitele ke slovu …. Ne, tady to prostě funguje jinak.

sabina
Co se týče samotných předmětů, v obou semestrech jich mám v prvním ročníku jenom 4. Já vím, je to šok. Na gymnáziu jsem měla předmětů asi 17 – vždy od pondělí do pátku. VŠ jsem chvíli v ČR studovala také, ale dálkově, takže tam byl systém taky o něco jiný.

Zpět ale k britskému systému vysokoškolství. Za každý univerzitní rok musím nasbírat 120 kreditů, které musí být rovnoměrně rozloženy na 60 kreditů v letním i zimním semestru – což vychází na 4 předměty. Předměty jsou tady některé povinné (za 30 kreditů – a vyučují se po celý rok) a povinně volitelné (za 15 kreditů – vyučují se jen v jednom semestru). Každý předmět se vyučuje jenom 1x týdně, délka výuky trvá vždy 3 hodiny čistého času. Já budu mít nyní v letním semestru výuku jenom ve 2 pracovních dnech, protože mi rozvrh pěkně zapadá.

Ústní zkoušky tu neexistují, píší se zde eseje a reporty na různá témata s limitem slov (někdy na 3,500/4,000/2,500 atd. slov) podle náročnosti daného tématu. Hodnoceni jsme také na základě prezentací (skupinových nebo individuálních) a podle psaných testů (na počítačích anebo v ruce). Známka z předmětu na konci akademického roku je tedy sestavena průměrem všech známek za všechna zadání v průběhu roku/semestru (záleží na délce daného předmětu). Každá známka má navíc jinou váhu – např. eseje jsou ohodnoceny větší váhou (tzn., že tvoří např. 60% výsledné známky z celého předmětu) a jiné méně (např. známka ze skupinové prezentace tvoří jen 40% finálního ohodnocení). Zároveň platí, že hranice úspěšnosti všech testů je stanovena na 40% hranici (což je velký rozdíl oproti ČR, kde musí mnozí vysokoškoláci dosáhnout minimálně na 60%, mnohdy i 70%, znám případy i o 75%). Pro porovnání s mými gymnaziálními studii: v hodinách angličtiny jsme měli dokonce 80%, v matematice 70%. Lze tedy říci, že studium ve Velké Británie je „snazší“. Rozhodně tady nejsme nuceni memorování jako v ČR.

Výuka je tady zaměřena především na samostudium, proto tedy zahrnuje spoustu textů a článků, skrze které snáze pochopím výklad. Navíc všechny prezentace a odkazy jsou neustále k dispozici na společné síti univerzity, kde se k nim mohu kdykoliv vracet. Ne jako v ČR, kde si učitel na VŠ stoupne za katedru, huhňá, že mu není rozumět a odmítá mi poslat prezentaci, ze které jsem si nestihla opsat definice se slovy, že to už bych pak neměla vůbec důvod, proč chodit do školy. Naprosto absurdní přístup českého pedagoga a jeho chápání, proč chodím do školy.

0E0CDF02-0C45-4857-B81B-D3F64189F8A3

Moc se mi naopak líbí v UK, že na konci každé přednášky nám učitel nabízí svoje „přesčasy“. Neustále říká, že kdybychom čemukoliv neporozuměli, máme mu napsat a domluví si s námi zvlášť sezení. A to i přesto, že tito učitelé učí klidně i 200 studentů a pokaždé velice trpělivě odpovídají na všechny emaily studentů, kteří se ve skrze ptají na podobné otázky ohledně zadání esejí apod. Mají s námi svatou trpělivost.

Vztah mezi pedagogem v UK je navíc mnohem přátelštější a otevřenější než ten v ČR. V ČR jsem nikdy nevěděla, jak mám oslovit pedagoga na VŠ – pane magistře?, vážená kandidátko věd?, pane doktore?, a jsou tohle pořád ještě lidi???? V Anglii se všichni nazýváme křestním jménem. Zarazilo mě, že i v emailové korespondenci s učiteli, mi píší: „Hi Sabina“ a na konci „Best wishes/All the best“. Byla jsem z toho v šoku, protože na gymnáziu jsem byla striktně vedena k těm nejformálnějším verzím psaných dopisů. Ovšem jak jsem se přesvědčila, realita je jiná.

A nikdy nedostanu „sprďana“ za to, že něčemu nerozumím. Naopak se mnou učitelé vždy „soucítí“ a nabídnou pomocnou ruku, řeknou mi: podívej se na tu prezentaci ještě jednou, projdi si všechny přiložené dokumenty a budu moc rád (!!!), když se mi ozveš a koukneme na to spolu. A to nepřeháním, takto to opravdu funguje. Nikdo mě neponižuje, je to pecka.229B6B34-3AE1-4F4B-928A-E9357CAD832A

Další věc, o kterou bych se ráda podělila, je i přístup mých spolužáků – Britů. Jelikož tito moji vrstevníci byli vychováni v tomto duchu (sebe)vzdělávání, a hodnoty rovnosti a tolerance vůči druhým jim byli vštěpovány již od raného dětství, všichni se vzájemně respektují. V ČR se mi skoro vždy stávalo, že při skupinových debatách o ožehavých tématech jako je feminismus apod., na mě lidé koukali „skrze prsty“ a rovnou škatulkovali za zamindrákovanou ženu, co chce být mužem. Když někdo s jakýmkoliv tématem nesouhlasil, začal křivit obličej, odmítal názor druhého, zesměšnil ho a vlastně každý bojoval jen za prosazení názoru svého. S ničím takovým jsem se tady v UK ještě nesetkala … vlastně setkala, ale byli to vždy „internationals“ – tedy studenti nebo lidé pocházejících z jiných kultur, vychováni v jiných hodnotách stejně jako já – tedy „neBriti“.

Díky všem těmto výše zmíněným zkušenostem (a i mnoha dalším) si uvědomuji stopu, kterou komunismus v naší zemi zanechal. Je neskutečně znát z každodenního přístupu obyčejných lidí v UK, jak Britové nemají žádné zkušenosti s komunismem, který v ČR dlouho bránil svobodnému projevu a toleranci. Všichni se báli. Tady v Anglii se nikdo nikomu nesměje za nedostatky, neodsuzuje. Británie je mnohem více multikulturní než xenofobní Česko. Abych pravdu řekla, narodila jsem se v roce 1996, tedy po Sametové revoluci, ve „svobodné zemi“. Byla jsem vychována ve svobodě a v domnění, že veškeré denní činy a chování Čechů jsou svobodné. Ale teprve až tady v UK (tedy teprve ve svých 20 letech) jsem pocítila opravdovou váhu demokracie a skutečný význam svobody slova. Cítím, že se tady mohu více realizovat, bez odsouzení a pohrdání druhých. Můžete říct opravdu vše. Teprve nyní si uvědomuji, jak je naše Česká republika mladá a „nezkušená“ země v oblasti svobodného projevu.

Inspiroval Tě Sabinin příběh a chtěl/a bys také studovat v Británii? Kontaktuj nás! Rádi Ti zodpovíme všechny dotazy a se vším pomůžeme.